Výstava Andy Warhol Motion Pictures se soustředí na SCREEN TESTS (kamerové zkoušky) anenarativní filmy z let 1963-1973 jako EAT, SLEEP, KISS, EMPIRE a BLOW JOB.
Výstava je jedinečnou kolekcí experimentálních němých, černobílých filmů ze šedesátých let, které dnes můžeme díky digitalizaci shlédnout jako velkoplošné projekce ve formě závěsných obrazů. Výstavu doprovází stejnojmenný katalog, jehož editorem je Klaus Biesenbach, kurátor výstavy. Filmové dílo Andy Warhola je někdy neprávem vnímáno jen jako doplněk jeho obrazů. Nejčastěji promítané filmy jako Dracula nebo Flesh pocházejí až z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a lví podíl na nich měli spolupracovníci z newyorské Factory. Andy Warhol přitom s filmovou kamerou experimentoval již od roku 1963 a jeho tehdejší pokusy s mechanickým záznamem obrazu hrají v celku jeho práce klíčovou roli. Filmová kamera se pro Warhola stala pomocníkem, pomocí kterého zachycoval objekty svého voyeurismu. Právě v tomto období vznikly Warholovy nejradikálnější filmové opusy, ve kterých hraje hlavní roli fascinace záznamem času.
V roce 1963 byl již Andy Warhol proslavený celou řadou obrazů, které se staly americkými ikonami (plechovka Cambellovy instantní polévky, láhev Coca-Coly, Marilyn Monroe), když zakoupil 16mm kameru a následujících pět let se věnoval natáčení filmů. Za tu dobu režíroval více než sto krátkých a dlouhometrážních snímků, sérii němých filmů z let 1963-1964, HAIRUCT (No. 1) (Účes (č. 1)), SLEEP (Spánek), EMPIRE, EAT (Jídlo), KISS (Polibek), BLOW JOB, HENRY GELDZAHLER, i zvukové filmy jako Chelsea Girls (Děvčata z Chelsea) z roku 1966 a Lonesome Cowboys (Osamělí kovbojové) z roku 1967. Zároveň v letech 1964 až 1966 experimentoval s filmovým portrétem a vytvořil asi pět set černobílých němých filmů, nazvaných SCREEN TESTS. V roce 1968, kdy byl na Warhola spáchán atentát, opustil režii a nadále se věnoval produkci filmů Paula Morrisseyho (kromě jiných Flesh [Tělo], Heat [Horko] a Trash [Špína]). Na počátku sedmdesátých let stáhl Warhol své filmy z distribuce a pořídil si přenosnou videokameru Portapak, s níž natočil Factory Diaries (Deníky z Továrny) a další práce pro video- a televizní projekci. Před svou smrtí v roce 1987 rozhodl, že jeho filmová pozůstalost
má být uchována v MoMA. Jeho poslední vůli naplnila v roce 1997 The Andy Warhol Foundation for the Visual Arts darem všech čtyř tisíc kotoučů původních snímků a tiskovin. Velkorysá podpora Nadace umožnila MoMA uchovat a znovu uvést do oběhu filmy, skryté divákům téměř po celá dvě desetiletí.
Nejodvážnější a nejvíce experimentální z celého Warholova filmového díla jsou černobílé němé filmy. Jejich radikálnost spočívá ve výběru námětů, psychologické naléhavosti, rytmizaci i prosté kráse formy, snímané s ostrými konturami světla a stínu. Pro tuto výstavu byly vybrané Warholovy filmy z let 1963-1966 přepsány z 16mm filmu na DVD při zachování rychlosti šestnácti obrázků za sekundu a jsou promítány na plátně nebo na monitorech v galerijním prostředí. Díky tomu můžeme dnes vidět Warholovy filmy v takovém podání, jaké sám autor zamýšlel, a ocenit jeho přístup k manipulaci filmového obrazu, který provokuje diváka i model.
SCREEN TESTS (Kamerové zkoušky) obsahují přibližně pět set jednotlivých filmů, které 
Warhol natočil ve svém ateliéru, proslulé Factory na Východní Sedmačtyřicáté ulici. Účinkující v jeho filmech jsou modelové a modelky, herci a herečky, umělci a umělkyně, spisovatelé a básníci, dealeři drog, přátelé a další lidé, kteří si přáli být slavní. Warholovy „superhvězdy“ se objevovaly ve více filmech, zejména jeho „nejkrásnější ženy“, jako Baby Jane Holzer, Edie Sedgwick a Ivy Nicholson. Účinkující byli požádání, aby se posadili na židli proti kameře na stativu a pokud možno vydrželi sedět nehnutě dalespoň tři minuty, po dobu nezbytnou k tomu, aby kamerou projel jeden kotouč filmu dlouhý sto stop (asi třicet metrů). Zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti vydatné osvětlení byla namířeno přímo na tvář modelu a často nápadně vyčesané vlasy. Účesy byly v mnoha zkušebních záběrech skoro stejně důležité, jako výraz tváře.
Přestože zkušební záběry byly podobně jako další Warholovy černobílé filmy původně točeny rychlostí zvukového filmu, tedy dvacetičtyř rámečků za sekundu, požadoval Warhol nižší projekční rychlost šestnácti rámečků za sekundu, jaká se používala u němých filmů v počátcích kinematografie od 90. let 19. století do 20. let 20. století. Výsledkem je nezvyklé vláčné plynutí, rytmus, který jako by nebyl v souladu s ostrým osvětlením a výraznými detailními záběry tváře a vlasů. Jako u jakéhokoli jiného portrétu i zde hraje důležitou roli příspěvek sedícího modelu, který reaguje na kameru podle svého – se samozřejmou přirozeností nebo nervozitou, posmutněle nebo nadšeně.
Kamerová zkouška obvykle slouží jako test, zda se herec nebo herečka hodí pro vybranou filmovou roli. Produkční společnost a režisér chtějí vidět, co dokáže kamera odhalit z hercovy osobnosti a jeho zjevu, jeho schopnosti vyjadřovat slova a emoce nebo se nabídnout obecenstvu jako přitažlivá neutrální projekční plocha, krásná němá tvář na plátně, do které si mohou diváci promítat své vlastní myšlenky a pocity. Warhol dělal své kamerové zkoušky přesně podle tohoto receptu – pomáhaly mu hledat představitele do jeho filmů, v nichž osobnosti, jejich pózy a opakování obrazů zaujímaly stejně významnou roli jako kdysi tradiční příběh a vývoj postav. Nikdo si neuměl lépe než Warhol pohrávat s povrchností v doslova jakékoli formě tištěného a pohyblivého obrazu, nikdo neuměl lépe rozšiřovat možnosti média do netušených nových směrů. Za oslnivým výrazem nebo nepřítomným pohledem modelů ve SCREEN TESTS nacházíme povrchovou strukturu a krásu, neutuchající zvídavost, zkoumající povahu portrétu a také neobyčejnou lehkost, s níž Warhol experimentuje s interakcemi různých médií a pohybuje se mezi nimi. Výdrž ve zvolené póze, zvláštní klid a zpomalená projekce šestnácti políček za sekundu znemožňují kategorizaci Warholových portrétů: jsou to zpomalené filmy nebo fotografie, které se pomalu pohybují? Warholovy malované obrazy Elvise nebo Marilyn jsou sériovými zobrazeními téhož, obrazy získávají vzhled filmového pásu nebo jiné formy mechanické reprodukce. Jsou tedy SCEEN TESTS filmovou verzí obrazů? Portréty mohou skrývat právě tolik, kolik toho odkrývají: zájmy modelu a portrétisty nemusí být shodné, kamera může být lehce nebo i nepokrytě krutá v tom, jak zachycuje osobnostní rysy a nálady.
Filmy © 2009, The Andy Warhol Museum, Pittsburgh, PA, museum of Carnegie Institute, všechna práva vyhrazena. Snímky z filmů byly použity se svolením The Andy Warhol Museum. Pořadatelem výstavy je The Museum of Modern Art, New York ve spolupráci s Andy Warhol Museum, Pittsburgh. Koná se pod záštitou Mezinárodní rady MoMA.
Kurátor výstavy / Klaus Biesenbach
Administrace / Radka Kareisová, Klára Derzsiová
Produkce / Milada Rezková
Redakce / Zuzana Kosařová
Doprovodné programy / Marian Pliska
Grafické řešení / Aleš Najbrt/Studio Najbrt
Návrh instalace / Matten Vogel, D.O.I.
Instalace / Vetamber s. r. o.
Katalog
Andy Warhol: Motion Pictures vydal KW Institute for Contemporary Art, Berlin 2004
Galerie Rudolfinum
Otevřeno
úterý-středa/pátek-neděle
od 10 do 18 hodin
čtvrtek /od 10 do 20 hodin
Bezbariérový vstup
Vstupné
Plné vstupné 120 Kč
Snížené vstupné 60 Kč
Zdarma děti do 15 let
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1
T +420/227 059 205 – tiskové informace – Zuzana Kosařová
T +420/227 059 349 – tiskové informace – Klára Derzsiová
T +420/227 059 346 – doprovodné a edukativní programy– Marian Pliska
E [email protected]
(29. 1. 2009)
АНКЕТА-ЗАЯВКА
